sobota 6. července 2013

Týden v akci

Tenhle článek bude hokejový jenom tak okrajově. Je to spíš menší sloh o mém prvním červencovém týdnu roku 2013, který jsem strávila na "Letní fotografické dílně" pod záštitou DDM Olomouc.


DDM Olomouc zná snad každý, kdo v Olomouci vyrůstal, protože si myslím, že není dost dobře možné nezaregistrovat alespoň jeden aspekt jejich činnosti, ať už se jedná o kroužky, tábory, dílny či různé akce. Netvrdím, že se všichni něčeho zúčastnili, ale třeba já navštěvovala v průběhu let několik kroužků a absolvovala nespočet táborů. Ovšem o tom jsem ani tak mluvit nechtěla, takže zpět k tématu.


Jak jsem zmínila, zúčastnila jsem se fotografického workshopu, který byl letos zaměřen na dokumentární fotografii, přesněji na téma "Červencová Olomouc".
Kdo sleduje mou práci delší dobu, tak jistě ví, že jsem vždycky byla ten typ samouka, co pečlivě nastuduje návod a následně postupuje metodou pokus-omyl. Vzhledem k mému zaměření na reportážní/sportovní fotografii jsem taky nikdy neměla tendenci nad fotkami sedět a hledat v nich nějaký hlubší význam. Samozřejmě chci, aby moje fotky předávaly divákovi nějakou informaci a emoce, ale zkrátka to není to samé. Už jenom proto, že mám většinu času nějaký časový horizont, během kterého musím fotografie předat dál.


V tomto směru to tedy pro mě byla zcela nová zkušenost. To, co bych obvykle hledala a nacházela sama, mi nyní někdo ukazoval a vysvětloval. Ráda si myslím, že jakési estetické cítění i praktické znalosti mám, takže to celé bylo spíše o tom, abych se dokázala "přepnout" z funkčního do uměleckého. 
Při focení sportu si těžko pohraji s barevnou skladbou, kompozici ovlivním jen, když je hra na moment statická, což se stává výjimečně. Krása celého snímku pak stojí na jeho výrazu, emocích, kvalitě a akčnosti. Nezdá se to, ale vzít tyto čtyři věci a přenést je ze zimáku nebo hřiště do ulic a zakomponovat do toho kolemjdoucí a všechny ty barvy a tvary a linie, je celkem výzva. Je to výzva dvakrát tak, pokud z toho má něco kloudného vzniknout. Snad se mi to za ten týden a den a půl focení podařilo.

Nový byl i celý proces vybírání finálních fotografií. Samozřejmě vzniklo poměrně velké množství snímků, ale "do finále" jich postupovalo pouze šest. Dva z nich byly vystaveny již sobotu, zbytek pak bude na větší výstavě někdy v listopadu/prosinci. 
Obvykle si tenhle proces celý řídím sama. Fotky projdu, vyberu ty, co vyhovují obsahově i kvalitativně, upravím je, pokud se nějaká nevyvede, tak ji vyřadím, a celý set nahraji tam či onam, podle toho, pro koho zrovna fotím. Žádný z těchto kroků neprovází debata na téma "proč a jak". Což často vede k jisté nespokojenosti a nejistotě na mé straně, protože pracuji jenom s nějakou sebereflexí a vlastním filtrem. Spoléhám jenom na to, že vím, co dělám, a že se to lidem líbí. Dostat konstruktivní kritiku, kdykoli si o ni řeknu, byla celkem vítaná změna.


Ačkoliv každý vlastně pracoval sám za sebe, podařilo se nám všem vytvořit fajn kolektiv, což byl rozhodně bonus. Bylo nás tam patnáct, k tomu tři lektoři - Vladimír Janek, Jaroslav Šimeček a Marcela Dostálová.
Když už nic, tak mě to alespoň KONEČNĚ donutilo jít do města a fotit. Což je něco, co jsem chtěla udělat už dlouho, ale ona se vždycky nějaká výmluva najde, že?
Zkrátka to bylo fajn, pokud možno, tak příští rok znova!


Co se samotných fotografií týče, nutno podotknout, že jsme měli fotit lidi a něco, z čeho by člověk pocítil červenec v Olomouci. Přiznám se bez mučení, trošku jsem celé to téma obešla. 
Olomouc je univerzitní město a jako taková je většinu roku plná vysokoškoláků. Jakmile jim ale skončí škola, tak tu trošku chcípl pes. Což je motiv, který jsem se pokusila vyjádřit tak, že jsem fotila místa, která jsou už roky opuštěná, anebo tak alespoň vypadají. Vlastně mě k tomu celému inspiroval náš zimák a jeho okolí, které jsem si prošla na po skončení oné slavné květnové Koloběžkiády. Pracovní název mého "souboru" byl tedy nakonec "Lidmi opuštěno". Takže na mých finálních fotkách buďto lidé vůbec nejsou, nebo jsou tam jen jako kulisa.
Taky vám prozradím, že tady rozhodně není všech šest finálních fotek, takže asi máte smůlu, pokud nevíte, kde je hledat :D Samozřejmě, ten vodoznak obzvlášť těmhle fotkám dost škodí, ale víme, jak to je :/
Pokud by jste se hodně nudili, můžete hádat, co je focené kompaktem. Těžké to není :D
















Když už jsem se zatoulala k zimáku, nešlo ho nevyfotit v celé jeho kráse. Ano, kráse, protože pořád říkám, že ta hala má svoje kouzlo. Je tak ošklivá, až je hezká. Všude dobře, doma nejlíp, ale na zimáku taky fajn.

Moje nejoblíbenější fotka z těch všech, co jsem vyfotila. Někoho na výstavě pobavila, někoho pohoršila, a to je cíl, no ne?
Tohle jsou kasy umístěné z boku haly směrem k Bille, které se používají jen, když se očekává velká návštěvnost.

Na konci téhle poněkud děsivé uličky je schovaný Hokejshop, který je zkrátka kouzelným místem se super obsluhou.

Za zimákem to vypadá takhle.

Tohle je místo, které originálně inspirovalo celý ten můj set - zazděná hospoda za zimákem.


Smysl těchto dveří nechápu.

A konečně hala zepředu.



Tohle už samozřejmě zimák není :D


Mé drahé bývalé gymnázium bude mít nové křídlo a z bývalé jídelny je teď, zdá se, skladištěm stavebního materiálu. A dělníci se asi trošku nudili.

Takže asi tak. Momentálně zvažuji přihlášku do kurzu tvůrčí fotografie. Vlastně už ani tak nezvažuju, jako spíš přemýšlím, jestli to vůbec bude možné, protože kdo ví, jak budu mít školu na vysoké, že?

1 komentář:

  1. chtěla jsem napsat, že se mi strašně líbí ta první fotka, ale pak mi došlo, že je článek plnej takovejch fotek, uh!
    zimák by si zasloužil klidně celej článek ale, jestli nám ho nedejbože jednou zbouraj..:D
    to okno na škole :D to by tam klidně mohlo být po celej školní rok a nikdo by se ani nedivil

    OdpovědětVymazat