Co by to byl za závěr roku, kdybych se (z velké části marně) nepokusila dát dohromady deset nejlepších/nezajímavějších článků, které se tu objevily v uplynulém roce.
Tak schválně, jak se mi to podaří letos.
Zatímco před rokem jsem na úvod rozjímala nad tím, jak se celý blog změnil díky tomu, že jsem začala pracovat v redakci, tak letos musím s politováním oznámit, že tentokrát ty změny nebyly ze soudku "příjemných starostí".
V první polovině roku 2014 to ještě celkem šlo, a tudíž ten postup do extraligy měl všechnu mou pozornost, kterou si zasloužil. Pak to ale začalo jít celkem z kopce, když jsem přes léto řešila velké věci (jmenovitě třeba kalendář HCO, který jsem, jak jste si jistě všimli, nakonec nerealizovala a nefotila já) a pak v září začal naprostý masakr ve formě druháku na vysoké. A to nám vykládali, jak bude ten druhý ročník vlastně celkem pohoda. V důsledku toho se ze všech akcí a zápasů na blogu objevila jen zhruba třetina.
Osobně mě to moc mrzí, protože přece jen tento blog dělám už nějaký ten pátek hlavně proto, že mě to baví. Nic jiného z toho ostatně moc nemám, protože čtenářů mám pomálu; ostatně s tím, jak nepravidelně teď píšu, jich ještě ubylo. Ta skupinka "věrných" mi ale vždycky dodá, jak se říká, nový elán, a tak se snažím jak to jde, abych si čas na fotoreporty našla.
Mrzí mě to také proto, že jestli si něco říkalo o zvěčnění, tak to právě byly nové začátky HC Olomouc v extralize.
Dost ale bylo filosofování, tu desítku dám dohromady tak jako tak! Respektive spíš... šťastnou třináctku? Musela jsem trošku podvádět! Opravdu tu je TOP TEN, jak se říká, ale mám tu i tři "honorable mentions" = články, které sice nebyly úplně top, ale vynechat je taky nechci. A vůbec, je to můj blog, můžu si dělat, co chci! :D
V lednu jsem měla na blogu dva články, což bylo pořád o dva víc, než v únoru. Ostuda. Ostuda ovšem jistě nebyl poslední domácí zápas Kohoutů s rivaly ze Šumperka. Góly, atmosféra, akce. Tenhle zápas měl prostě všechno, a kdyby býval nenásledoval fantastický postup do ELH, tak by si říkal o titul zápasu sezóny. Pravda, o atmosféře se teď mluví prakticky po každém utkání v Plecharéně, ale ona to prvoligové derby s Draky přece jen mělo něco do sebe, byť jsem to nikdy nevnímala jako nějaké utkání na nože.
Když teď koukám na ty fotky, tak se celkem směju, a jistě se bude smát i Cestí s Kačou, které tedy zdravím, máte každá právo na jeden nemístný komentář.
Do baráže se letos borci dostali díky porážce Dukly Jihlava. Hned jako první fotka je tam asi nejlepší snímek Kuby Bartoně, co jsem kdy vyfotila, to jen tak pro informaci. Ty emoce po zápase byly neskutečné, byť má člověk neustále tendenci to porovnávat s tím "potom". Ale nebylo by to fér ani k těm utkáním, ani k hráčům samotným, kdybychom si nepřipomněli tu radost, co nám dávali v zápasech před extraligou. V porovnání s pocity rok před tím mám dojem, že letos ta vidina baráže byla mnohem optimističtější a všichni se na to víc těšili, a to i přes to, že první pokus za sebou zanechal především hořkou pachuť porážky.
Co tomuto článku chybí na textu, to zdatně dohání na množství fotek, kterých je tam hned sedmdesát, Dalších 115 se pak objevilo na stránkách klubu. To ale jistě není důvod, proč byl zařazen mezi top deset. Kladno byl a stále je pojem. Vyřazení Kladna z extraligy bylo zkrátka něco neuvěřitelného, byť to, že se Rytíři neudrží bylo v ten moment už víceméně jasné. Zpětně, když se podívám na soupisku Kohoutu nyní, to bylo i celkem symbolické. Olomouc vzala Kladnu extraligu, kapitána (a nepřímo) i několik odchovanců.
Asi bych byla úplně padlá na hlavu, kdyby tu tenhle článek nebyl, že? Dá se říct, že tomu pořád nevěřím. Ten pocit snad nikdy nezapomenu. Radost, štěstí, naprosté ohromení. Vím, že když jsem pak stála na ledě a kolem bouřily tribuny, byl to naprosto nepopsatelný moment. A to jsem nic neudělala, jak to teprv muselo připadat těm hráčům?
Postup samozřejmě musel být důkladně okomentován lidmi, které do té doby hokej zajímal jenom, aby se neřeklo... Ale darovanému koni na zuby nehleď, takže jsem si jenom užívala, že ta naše banda nahodila kvádra a dala se do pucu. Udělejte si laskavost a mrkněte i na ten odkaz na fotky na stránkách klubu. Ano, podstatný moment to nebyl, ale estetický dojem 10/10.
Jako bonus vám prozradím, že jsem se po konci akce marně snažila nabídnout Kadelovi kotě. Nechtěl. Romana tímhle zdravím, ať už teď dělá cokoli, snad se mu bude dařit.
Tohle pro mě bylo velké poprvé, protože jsem nikdy nejela na soustředění kluků v Malé Morávce a moc jsem se na to těšila. A to jsem ještě nevěděla, že tam budu přespávat a že mi Švani opeče špekáček :D Byť je to v článku dost zřejmé, musím znovu říct, že to pro mě byl naprosto fantastický zážitek. Ten pocit, že je člověk někde vítán, byť tam vlastně nemá co dělat :D, je k nezaplacení.
Honorable mention: Reggae v parku, kde se Peky ukázal jako fotograf
Honorable mention pt. 2: Eagles vs Kladýnko – Jiří Sekáč, aneb proč byl rok 2014 plný náhod
Honorable mention pt. 3: Fotbálek, bez kterého to nejde
Rok 2014 byl poněkud zvláštní v tom, že se obešel bez EHT a bez nějaké dovolené ve stylu "lol budeme dva týdny chodit na tréninky týmu KHL". Trochu podivný dojem z této změny mi ovšem nahradil zápas proti Dinamu Minsk, které v létě rozbilo tábor tuším v Kravařích. Nejdůležitější však bylo, že perfektní Kohouty nepřejel ani train train Cheechoo train...
Taky to pro všechny byl celkem šok v důsledku změn pramenících z toho, že jsme teď jako extraligoví. Všechny ty změny jsem samozřejmě v článku důkladně rozebrala.
První opravdu mega akce v podání HC Olomouc. Snad ne poslední. Poprvé jsme viděli Martina Cibáka, což je zjevně ta poslední kloudná myšlenka, která vám k tomuto bodu seznamu řeknu :D
Naše charismatické hráče zcela zastínily jejich nové dresy. Tedy, pouze v případě, že někdo nepochopil, že podstatný není dres, ale co, nebo spíš kdo, ho nosí. Hluboká myšlenka na závěr roku!
Focení pak bylo takovým pomyslným vrcholem všech letních úvah a komentářů na téma "skládání týmu", protože je fakt, že nových tváří nakonec bylo na fotce málem víc, než těch starých. Polemizovat nad tím, jestli to je nakonec dobře nebo špatně, bychom mohli asi do nekonečna.
Top deset článků zakončí deset gólů z utkání s Vítkovicemi. Byla to spíš taková haluz, ale byla pěkná a do jisté míry překvapivá. Kohouti tím ukázali, že asi úplně leví nebudou, a když se daří, tak se zkrátka daří. Zbývá jen doufat, že se jim bude stejně (anebo víc) dařit i v roce 2015.
Po přečtení textu k zápasu se Šumperkem jsem nejdříve nepochopila, proč bych se měla jako smát - klasika. Pak mi to ovšem došlo, a i když si cením tvého povolení napsat "nemístný" komentář (pf, moje kecy jsou vždycky "místné" a nepostrádají hloubku), odpustím si ho. Přeci jen je poslední den v roce 2014 a já ti chci dát aspoň chvíli pokoj :D
OdpovědětVymazatKaždopádně článek je to zajímavý, je pěkné si to tak všechno shrnout :) Uteklo to všechno hrozně rychle...